Ahoj!

Ahoj! Já jsem Nela, koordinátorka absolventů a taky absolventka jedné ze ScioŠkol, a dneska jsem tu s dalším absolventem, Radkem, který absolvoval základní ScioŠkolu Heršpice. Chtěla bych se ho zeptat, jak na školu vzpomíná a co mu to dalo do jeho současného života? 

Napřed pro kontext, já jsem nastoupil do ScioŠkoly až v polovině mé šesté třídy, a bylo to ze dvou důvodů – ten první důvod byl, že když jsem nastupoval do první třídy, tak v Brně ScioŠkola neexistovala. Nastoupil jsem půl roku po jejím otevření do základní ScioŠkoly Brno-Heršpice, takže nebyl jsem úplně day one, “OG”, ale považuji se za OG studenta i tak.

Takže první stupeň základky jsem měl normálně na státní základce a ten důvod, proč jsem přestoupil, byl, že jsem tam nebyl spokojenej kvůli tomu, že jsem vyčníval z kolektivu. Já mám diagnostiku Aspergerova syndromu. Do té třídy jsem nezapadal a zažíval jsem dost šikanu v té době. Ještě k tomu učitelé nebyli schopní nějak mě podpořit. Nebyli zvyklí na to, že tam mají studenta, který potřebuje něco víc, který potřebuje pomoct, já bych ani neřekl, že víc, ale jinak. A nevěděli, co se mnou, až na výjimky. Jednou za čas jsem na té státní našel učitel, který je byl hodnej, který pomohl, ale většina těch učitelů byla úplně odmítavá. A v podobné situaci byla moje sestra, která byla o ročník výš, a která pak přešla se mnou na ScioŠkolu. 

Já jsem ScioŠkolu potom dochodil, tři a půl roku, do devítky. Moje sestra potom pokračovala i na střední ScioŠkolu a já jsem se nevydal na střední Scioškolu z toho důvodu, že jsem si už vybral specializovanou střední. Šel jsem na střední školu umělecko-manažerskou, kde jsem se učil film filmová studia. Věděl jsem už po základce, že se tomu chci věnovat. No a jenom pro kontext kde jsem teď, tak jsem v druháku na vejšce a studuji na Masarykově univerzitě Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury.

A v čem si myslíš, že ti přístup na ScioŠkolách nejvíc vyhovoval? Je něco, co si neseš až do dneška?

Rozhodně, bylo tam více věcí. Hodně říkám, že mě to naučilo soft skills. My jsme ve ScioŠkole neměli předměty jako fyziku, chemii a tak. A strašně jsem se bál, že mi to bude chybět, ale to jsou takový hard skills, který si myslím, že ten člověk se může naučit i později, když chce.

A já jsem to nepotřeboval. Už jsem mimo ScioŠkolu skoro 7 let a nesetkal jsem se s tím, zato mi scio základka dala soft skills. Myslím si, že mě naučila třeba prezentovat před lidma, zbavit se trémy, v mluvení jsem se zlepšil, můj projev… A myslím, že time management mě to naučilo skvěle. Sám bych o sobě řekl, že ho mám docela dobrej, stíhám teďka školu, stáž i brigádu, a ještě k tomu mám volnej čas, a což jsem pyšnej. 

Jeden z formátů byla na scio základce studovna, kde jsme se mohli rozplánovat, co jsme chtěli dělat, a to pro mě znamenalo, že jsem se mohl věnovat věcem, ke kterým jsem cítil vášeň a nebyli zahrnutý v tom “normálním” programu.

Pro mě je to třeba byla ta tvorba filmu. V těch studovnách jsem často natáčel na mobil nebo stříhal videa, který jsem natočil, a myslím si, že bez toho prostoru tady tyhlety věci dělat, tak bych se nedostal na tu střední školu, kam jsem musel složit talentovky. A potom bych v tom nepokračovat a nedostal bych se tam, kde jsem teď.

K tvé střední škole jsem se chtěla ještě trochu vrátit. Je něco, co jsi měl pocit, že ti trochu chybělo, co jsi musel víc dohánět, když jsi šel ze scio základky na státní střední, nebo jestli to naopak byla jenom výhoda?

Rozhodně to nebylo jednoduchý, ten přechod, fakt byl náročnej, protože bylo to úplně jiný prostředí. To jsem chtěl zmínit i k těm výhodám té ScioŠkoly, že to bylo první větší prostředí, kde jsem se cítil přijat to byla asi ta největší výhoda ScioŠkoly.

No a tady to bylo úplně jiný. Najednou ta hierarchie, ten vztah toho studenta učitele byl úplně jinej a já jsem jednoduše na to nebyl zvyklej. Já si doteď pamatuju první den na střední škole, kdy jsem seděl v lavici. Čekali jsme, než přijde učitelka. A ona, když přišla, tak si všichni studenti stoupli. A já ne, protože já jsem zapomněl, že se tohleto dělá. Já jsem byl v šoku. A tento šok trval, řekl bych, první půlrok. To bylo fakt jenom zvykání si na ten novej systém. Taky tomu moc nepomohlo, že můj první rok střední školy byl 2020, takže jsem tam nebyl na té škole, byl jsem v doma kvůli pandemii. Najednou jsem ani neměl kolektiv, protože jsem měl v podstatě měsíc na to, se s někým seznámit, a potom jsme si mohli jenom psát. To není ono, cítil jsem se sám a zvykal jsem si na ten systém.

A další šok pro mě byl: já jsem měl nejhorší známky, nejhorší průměr v tom prvním půl roce. A to z toho důvodu, že jsem nepodváděl během těch online testů, když to bylo nejjednodušší. Já jsem byl zvyklej na to, že to dělám ne, abych měl dobrý známky, ale abych se to naučil, abych se v tom zlepšil. A najednou jsem zjišťoval, že jsem trestán za chyby. Dostal jsem čtyřku, trojku a všichni spolužáci, o kterých jsem věděl, že to uměli hůř než já, tak dostávali jedničky, protože psali test a na druhé liště měli otevřenou prezentaci nebo Google. Tak to byl taky šok, ale fakt to byl jenom ten první půlrok, protože potom už jsem se chytal. Potom jsem ty známky měl dobré, i vyznamenání ve třeťáku a čtvrťáku. Já si myslím, že to bylo i díky těm soft skills, ale ten přechod byl náročnej no. 

No tak teď jsi úspěšný na vysoké a tak, takže možná i ty známky nejsou úplně všechno.

Jo, rozhodně nejsou všechno. Jsou hezký mít, obzvlášť na vysoké, protože za to dostávám prospěchové stipendium, které se hodí obzvlášť pro chudého studenta, ale jinak… To mě ScioŠkola naučila, že známky nejsou důležitý a že vůbec neukazují to, jak to člověku jde, jak je chytrej, jak je úspěšný. Teďka na vejšce mám známky docela dobrý, ale pro mě nejsou ukazatel toho, že mi to jde, jenom v podstatě další “práce”, protože mi přináší to stipendium.

A nakonec bych se chtěla zeptat, jestli je něco, co bys chtěl říct dalším absolventům, nebo třeba i těm, co teď ještě Scioškolu studují?

Já bych řekl, že to jde. jednoduše, že to jde. Proč to proč to říkám, nebo co tím myslím, je, že často jsem měl v té mé cestě na vysokou a teďka i na stráž v České televizi, různé překážky. A pro mě motto nebo heslo, který si často připomínám, je, že nemám jinou možnost, než to zvládnout. Jo, že teďka třeba se blíží zkouškové a já jsem z toho ve stresu. Strašně moc testů, třeba pět zkoušek za dva a půl týdne, a říkám si – úplně šílený, ale není jiná možnost, než to zvládnout. Ono to zní možná trošku pesimisticky. Ale já si myslím, že to je takový hezký, že vždycky, když jsem byl ve stresu, tak si uvědomím, že jsem to vždycky nějak zvládl. I když to třeba nebylo úplně podle mé představy, tak to nějak dopadlo a vždycky se to nějak zvládlo. Tak to je ten asi můj message.

Díky moc!