S Luckou si povídala koordinátorka Nela dne 18.9.2026 v jedné z brněnských kaváren.

Nela: Ahoj, já jsem Nela, jsem koordinátorka absolventů a dnes jsem tady s další absolventkou, Lucií. Luci, jakou ScioŠkolu jsi studovala?

Lucie: Studovala jsem od 5. do 9. třídy základní ScioŠkolu v Brně v Heršpicích, a od 2. do 4. ročníku Střední ScioŠkolu v Brně v Medlánkách.

N: Po základní ScioŠkole jsi šla na státní střední. Co tě vedlo k tomu, že ses pak vrátila na ScioŠkolu?

L: První ročník střední školy jsem studovala na brněnském Gymnázium P. Křížkovského s uměleckou profilací s konkrétně mým zaměřením na divadlo, což bylo fajn – dokázala jsem si, že umím spoustu věcí a že se dokážu spoustu věcí naučit. To jsem v té době potřebovala. Ale postupem času jsem došla k tomu, že je pro mě důležitější rozvíjet to, co mám ráda, a udržet si své mentální zdraví, než naplňovat požadavky. Důvodem mého rozhodnutí o odchodu bylo, že jsem se rozhodla před školní požadavky postavit sebe.

N: Teď už je to rok, co jsi úspěšně odmaturovala, čemu se věnuješ teď?

L: Teď studuju druhý ročník v Ateliéru grafického designu 1 na FaVU, Fakultě výtvarných umění v Brně. 

N: A co pro tebe při přechodu ze Střední ScioŠkoly bylo nejtěžší, na co sis musela zvyknout?

L: Výzev bylo víc, ale myslím si, že už jenom přejít do jiného systému je obecně náročné pro jakéhokoliv člověka z jakékoliv školy. 

Trošku jsem bojovala s nastavením nového denního režimu, protože ačkoli jsou ScioŠkoly specifické, i tak jsem byla ve škole cca od devíti do půl páté, a mohla jsem počítat s tím, jak čas plyne a tím pádem si podle toho organizovat práci. Měla jsem v prváku na vysoké pocit, že vlastně pořád jenom přejíždím z budovy do budovy a že se mi moc nedaří opravdu nějakou reálnou práci udělat. Takže zvyknout si na organizaci času tak, aby mi vyhovovala, a zároveň abych stíhala chodit na předměty a dělat povinnosti, bylo to, co vnímám zpětně jako svou velkou výzvu. Musela jsem se s tím sladit, protože i když jsem věděla, že objem toho, co bych měla dělat, je menší oproti třeba maturitnímu ročníku, věci mi tím časem tak nějak víc proklouzávaly. Ne, že bych je nestíhala, ale spíš mi v tom time managementu záhadně mizely. Teď se to ale o hodně zlepšilo. Jednak se cítím na vysokoškolské plynutí času adaptovanější a už počítám s tím, jak to je.

Taky moje velké téma bylo, že jsem se bála, že prostředí ScioŠkol, s velmi respektující komunikací a pochopením, je jen bublina a že mi realita nového prostředí ukáže, že „takhle svět nefunguje”. Přijde mi, že ScioŠkoly můžou občas působit tak, že jejich studenti nežijí v realitě – i když takhle může působit asi každá škola. V něčem tak funguje i ateliér, ve kterém aktuální studuju. Myslela jsem si, že ten „reálný život” je drsnej a že v něm budu plavat. A jasně, někdo takhle může narazit – záleží, do jaký další komunity jdeš – a možná je to jenom moje štěstí, ale vlastně mě překvapilo, že už to tak není, že už ty mechanismy a postupy, které jsem vnímala, že jsou jenom ve ScioŠkolách, se dostaly mnohem víc do světa za hranice ScioŠkol. A je fajn, i když to zrovna není jednoduchý, abychom to my, co jsme respektující komunikací a pochopením ze ScioŠkol vybavení, přinášeli i do dalších komunit a hezky tím „zaplavili” svět. :)

N: A měla jsi někdy pocit, že ti chybí nějaký „faktografický základ”, nebo to není na vysoké už relevantní?

L: To asi hodně záleží, na jakou vysokou jdeš, protože já nejsem na vysoký, kde by se nějaké faktografické věci a znalosti úplně využívaly. Ale myslím si, že to někomu opravdu může chybět, když jde studovat třeba na přírodovědu nebo na další znalostně náročný obory.

Ale musím říct, že i když mi nechyběly faktografické znalosti, tak jsem viděla, že to, že nejsem z umělecké střední školy, která by se zaměřovala na grafiku, je moji nevýhodou. Trošku se s tím na té výšce počítá, že jsem z takové školy vyšla, a základy, co se týče např. práce s grafickými programy, už umím. Na tohle přesvědčení pořád narážím, a ne vždycky je snadný si říct, že něco potřebuju pomaleji a od začátku. Takže jo, asi mi něco chybělo, ale myslím si, že se vždycky najde něco, co nebudu ovládat… Protože co to vlastně znamená, být připravená na to, co mě čeká, že jo!

N: Dobrá otázka. :) A čemu se věnuješ kromě vysoké?

Věnuju se svým projektů a pak mám nárazové brigády. Většinou se to všechno točí kolem knižního světa. Prodávám na literárních akcích knížky v nakladatelství wo-men, což je nezávislé nakladatelství s literárně-uměleckými dokumentárními knihami. Taky občas edituju rukopisy – spíš prózu, u poezie umím říct, jak na mě působí a tím to končí, ale ráda si ji přečtu. Editování mám moc ráda, přestože vyžaduje spoustu mé energie a pozornosti. Je to práce náročná na soustředění, takže mi trvá obvykle déle, než bych chtěla, ale o to je doufám pak výsledek pečlivější.

Taky pořádám Tvůrčí safe space, což jsou 2denní pobyty (většinou v Brně) pro tvůrčí duše bez omezení na jejich zkušenosti se psaním. Je to pro lidi, kteří si chtějí vytvořit čas na psaní, protože jsou zavalení povinnostmi z práce, ze života, rodiny, … Tvůrčí safe space je pro ně koncentrovaný a nerušený čas, kde si můžou na svou kreativitu vyhradit prostor, ve kterém nejsou sami, a já jsem tam jako jejich podpora.

Jo, a ještě můj projekt Intenzivní sešit. To se mi děje docela často, že o tom, čemu se věnuji nejvíc, málem nic neřeknu. Od maturitního ročníku pracuji na projektu Intenzivní sešit, což je interaktivní sešit, který má záměr uživatele podpořit v tom, aby si vědomě odkládali své pocity, myšlenky spojené s tématem intenzity do papírového prostoru a bylo jim lehčeji. Prostor pro uživatelské zaznamenávání je proložený mou perspektivou na toto téma v podobě textových zpovědí, které vychází z mého vlastního intenzivní období.. Jednoduše je to možnost, jak si všimnout své každodenní intenzity bez hodnocení. 

Vycházím z toho, že žijeme v době, kdy nároky na nás nejsou zrovna malé. Pak taky plynou od nás samotných a ono je to trochu někdy jedno, odkud plynou – jde o to, že se z nich nemusíme cítit dobře. Proto mi dává smysl tvořit prostor, který je přijme bez odezvy, bez soudu a ještě ho budeme moct nosit u sebe. Mimo jiné kromě mých textů je sešit obohacený o slam poetry „Unavený” od autorky Držgrešle (pravým jménem Dominiky Grešové). Je o únavě u mladých lidí, což je v mých očí hodně spojený právě s tématem intenzity. Protože po čemkoliv, co bylo intenzivní, přichází únava a vyčerpání. Ten slam není v sešitu celý, je hodně dlouhý, a moje přání je, abych sešitem zahlceného člověka ještě víc nezahltila. Z vlastní zkušenosti mám občas pocit, že nějaké seberozvojové deníky fungují tak, že mě osobně dokážou dost zahltit a dodat mi pochybnosti o tom, že nejsem schopná „vyplnit ani jednu otázku” a to mě většinou dovede do paralýzy, místo toho, aby mě deník podpořil. Nejen s tím se snažím při tvorbě vědomě pracovat. 

Na sešitu spolupracuji s Pájou Smékalovou s grafičkou, ilustrátorkou a studentkou AVU, Akademie výtvarných umění v Praze. Tím, že na něm děláme asynchronně a online, protože obě studujeme, žijeme své životy, tak se proces tvorby může zdát jako hodně zdlouhavý, ale o to víc je postupný. Je s tím spojený ale i to, že se mi názory postupem času mění a pak mám pořád tendence sešit předělávat. Průlom naštěstí přišel v červnu roku 2026, kdy jsme vyjely na uměleckou rezidenci do Vlárského průsmyku od brněnského Divadla Feste, a protože bylo fakt teplo, byly jsme zavřené v domě od rána do večera, a tak jsme hodně času strávily právě prací na sešitu. Odjížděly jsem s hotovou maketkou, takže je sešit, co se týče obsahu a podoby, hotový. Řekla jsem si, že ve změnách už dál pokračovat nebudu, protože to by tak mohlo jít donekonečna, a je potřeba, abych začala řešit tu vydavatelskou část, která je pro mě mnohem náročnější a neznámá, protože mé zkušenosti do procesu vydávání už nesahají. Ale jsem připravená si k sobě přivolat lidi, co zkušenosti mají, a nechat si poradit, což taky moc nedělám, ale tady vnímám, že to je třeba. Je to ta business část, a jak jdou do toho finance, tak cítím, že by to chtělo opravdu promyslet a vložit do nakladatelství jasnější koncept. Nemusí to vyjít, ale ráda bych se do toho vrhla, a Intenzivní sešit vydala ve svém vlastním nakladatelství.

N: Chystáš se založit nakladatelství? Wow.

Jo, a Intenzivní sešit by měla být ta první věc, co v něm bude vydaná. Takže je to ještě věc k tomu – nejen, že jsou tam věci k řešení, které se týkají Intenzivního sešitu jako je financování, tisk, promo a prodej, ale je u toho i nakladatelství, které sešit přesahuje. Je potřeba si říct, co v něm chci třeba vyznávat za hodnoty a principy vydávání ve světě zahlcenýho obsahem, aby i další autorky a autoři mohli potenciálně pod nakladatelstvím vydat vlastní knižní díla a mohli se s přístupem toho, jak jejich kniha vyjde, ztotožnit. Je to velký, a ne, že bych založení odsouvala, ale jak vlastně tolik nevím, jaké mám před sebou kroky, je pro mě těžké udělat vůbec ten první. Ale tento zimní semestr bych ráda projekt posunula a udělala v něm důležitá rozhodnutí. Protože když už Intenzivní sešit fyzicky existuje, mám pocit, že to tomu nápadu a projektu nemůžu udělat… Věřím, že pokud ten nápad má vyjít, tak počká.

N: Tak moc gratuluju k dokončení rukopisu, a držím palce, ať to vyjde s nakladatelstvím. Máš pocit, že tě k nějaké z těchto aktivit inspirovalo tvoje studium na ScioŠkole, nebo že tě jinak v tomto směru ovlivnilo?

L: Nevnímám to tak, že by mě na to někdo ve ScioŠkole vyloženě navedl, i když, možná trochu na té základce. Byla tam jedna průvodkyně, která mě hodně podporovala v mém psaní, dávala mi zpětnou vazbu a dost se mi věnovala. Hodně jí za její péči vděčím. Nebylo to ale tak, že by mi někdo řekl „tohle by tě mohlo bavit”, spíš jsem měla prostor (hlavně na Střední ScioŠkole) se svým aktivitám věnovat, čas jsem neměla zahlcený množstvím učiva a učební formáty jsem pro to mohla využít.

N: A komu bys studium na ScioŠkole doporučila, nebo jaké vnímáš výhody ScioŠkol?

L: Liší se to pro mě u základky a střední. Myslím si, že u té základky to za to dítě asi hodně rozhodují rodiče – nebo minimálně v mém případě to tak víceméně bylo; ne, že bych do toho neměla co mluvit, ale byla jsem dítě v páté třídě. A u střední – myslím, že bych to doporučila člověku, který ještě moc neví, čemu by se chtěl věnovat a chtěl by zkusit spoustu věcí. Člověk se nemusí nechat tak vtáhnout do předmětů, které jsou na klasických školách, a pak si jen z nich vybrat výšku. Ta paleta možností je mnohem širší. Přijde mi, že je Střední ScioŠkola pro toho, kdo se o ni nechce nechat ochudit, hledá otevřené prostředí, kde může zkoušet věci za podpory jednak toho samotného prostředí, jednak těch průvodců a lidí, co jsou tam s ním. Studium pro mě nemá být o boji, ale zkoušení.

N: Máš něco, co bys chtěla říct ostatním absolventům, nebo případně ještě studentům na ScioŠkolách?

L: Je fajn, být vděčný za to, kde jsi, pokud ti to vyhovuje. Být tam totiž nemusí být samozřejmost.

N: Moc děkuju za celý rozhovor a hodně štěstí se všemi projekty!

Máš chuť podpořit Luci v realizaci Intenzivního sešitu a založení nakladatelství, přidat se na příští Tvůrčí safe space nebo jí svěřit svůj text k laskavé, a přesto konstruktivní editaci? → linktr.ee/lucie.vyskoc