Pohybem k lepším školním výsledkům?

O vztahu mezi tělesným a duševním zdravím se ví od dob antiky. Řekové vyznávali ideál kalokagathia, který spočíval v harmonickém rozvoji těla a ducha. Podívejme se ale, co o tomto tématu říkají současné výzkumy. 

Pohyb přispívá k vyššímu sebevědomí 

Významná je observační studie týmu Tremblay et al., která sledovala téměř 7 000 žáků šestého ročníku v Kanadě. Její zjištění potvrzují, že pohybová aktivita statisticky významně souvisí se sebevědomím dětí, a to bez ohledu na jejich socioekonomické zázemí. Tento vztah platí pro chlapce i dívky. 

Výzkum také ukázal, že studenti s vyšší tělesnou aktivitou měli v průměru nižší index tělesné hmotnosti (BMI). Tento vztah je však obousměrný: vyšší BMI totiž může být překážkou pro sportování. Pravidelný pohyb tak přispívá nejen k nižší váze, ale pravděpodobně i k pozitivnímu body image. Zajímavé je i tvrzení autorů, že u části dětí může fyzická aktivita nepřímo vést i ke zlepšení školních výsledků, a to právě díky zvýšení sebevědomí.

Inspirativní metodický posun přinesla španělská studie autorského týmu Ortega-Gómez et al., která k měření pohybové aktivity čtrnáctiletých dětí použila akcelerometry. Autoři studie měřili fyzickou zdatnost žáků prostřednictvím fyzických testů a mapovali jejich sebevědomí i kvalitu vztahů pomocí dotazníků. Výsledky na vzorku 268 dětí naznačují, že středně intenzivní až intenzivní fyzická aktivita může souviset se sebevědomím dospívajících.

Sebevědomí a týmové hry

Zatímco observační studie mapuje stávající vztahy, intervenční studie zkoumá dopady cíleného zavedení změny. V případě pohybových aktivit je dobrým příkladem výzkum týmu Valentini et al. v Itálii, který sledoval vliv týmových her na sebevědomí a motoriku čtvrťáků. 

Do studie se zapojily dvě třídy z různých škol, každá se zhruba 30 dětmi ve věku devíti let. Jedna třída se věnovala týmovým hrám, druhá – bez dodatečných aktivit – sloužila jako kontrolní skupina. Ve třídě s týmovými hrami se nejen zlepšily motorické schopnosti dětí, ale výrazněji narostlo i jejich sebevědomí - o 14,1 % oproti 5,2 % v kontrolní skupině.

Pohyb prospívá i dospělým

Německé dotační schéma, nabízející zaměstnancům příspěvek na kolo na dojíždění do práce, vytvořilo podmínky pro přirozenou intervenční studii. Synek a Koenigstorfer sledovali 462 zaměstnanců, kteří této možnosti využili. Zjistili mimo jiné, že čas strávený na kole souvisí s lepším fyzickým i duševním zdravím. 

Případová studie z Anglie

O významu fyzické aktivity pro celkový rozvoj vypovídá i fascinující případová intervenční studie, kterou v Anglii realizovali Howells a Bowen. Jejím subjektem byl desetiletý žák s nízkým sebevědomím a podprůměrnými výsledky v angličtině a matematice. Intervence spočívala v nácviku vrhu koulí a hodu kladivem. Doba intervence zahrnovala deset hodin rozprostřených do dvaceti týdnů školního roku. Vzhledem k relativně krátké době intervence však byly výsledky pozoruhodné. Kromě mimořádného zlepšení v těchto disciplínách dosáhl žák významného pokroku i v akademických předmětech! 

Změnil se také chlapcův postoj ke sportu – začal si pravidelně nosit věci na tělesnou výchovu a přestal se jí vyhýbat. Díky svým schopnostem v házení a chytání si získal respekt spolužáků a zapojil se více do kolektivu. Nárůst sebevědomí se projevil i v tom, že se pustil do aktivit jako divadlo či veřejný projev na školním shromáždění.

Pozitivní efekt, který přetrvává

O dlouhodobém efektu pohybových intervencí pojednává i rozsáhlá metastudie Withers et al. Na vzorku 8 480 dospělých participantů z osmi studií, které využily objektivní metody měření aktivity, bylo zjištěno, že vliv intervence přetrvává i po dvou letech. Podobné výsledky zaznamenali i po třech a čtyřech letech. Přestože byl účinek v průměru malý, v některých případech dosáhl klinicky významné úrovně.

Sečteno a podtrženo

Je zřejmé, že vztahy mezi mírou pohybu, celkovým zdravím a sebevědomím jsou komplexní. Observační studie popisují souvislosti mezi mírou pohybu a zdravím či sebevědomím účastníků, intervenční studie přinášejí důkazy, že vhodně zvolená pohybová aktivita tyto parametry zlepšuje. Metastudie dlouhodobých pozorování potvrzuje, že efekt pohybových intervencí přetrvává i po dvou až čtyřech letech.

A na co nezapomínat?

Pro praxi jsou také zásadní dva další aspekty: 

• Za prvé, intervence má potenciál fungovat jen u participantů, kteří jsou jí otevření. V opačném případě může jejich zdraví dokonce zhoršovat skrze stres, odpor a frustraci. 
• Za druhé, forma intervence je klíčová. Bez zájmu o hod a vrh by se participant z výše popsané případové studie pro věc tolik nenadchnul. Z toho vyplývá, že šanci na úspěch mají buď supervidované individualizované intervence, nebo intervence pro vztahově dobře fungující skupinu, které zaujmou její kritickou část.