"Pomocnou ruku potřebují během karantény i rodiče, nejen děti," říká školní psycholožka Vlaďka Straková

V době karantény musely rodiny i školy změnit způsob svého fungování téměř ze dne na den. Osobní setkání, rozhovory, skupinové diskuze a zážitkové metody nahradila ve školách emailová komunikace, kterou postupem času více a více škol začalo obohacovat i online setkáními a jinými alternativami výuky. Mnoho dětí i rodičů si tak prošlo výzvou zapojit (či zakoupit) počítače, nainstalovat ty správné aplikace a online nástroje a zpracovat frustraci z nedostatku osobní komunikace, na kterou byli dosud zvyklí. Někteří se na novou situaci adaptovali dobře, ale velká část rodin řešila únavu, vyčerpání, zahlcení informacemi a úkoly. Z toho důvodu doporučuje školám Vlaďka Straková, školní psycholožka ve ScopŠkole na Praze 11, aby věnovaly pozornost, péči a pochopení celému rodinnému systému a v rámci svým možností nabídly pomocnou ruku nejen dětem, ale i jejich rodičům. Podporu mohou poskytovat například školní psychologové nebo krizové linky a chaty, které jsou pro současnou krizi určené.

2. 5. 2020| redakce
Blog1

ScioŠkola na Praze 11 nabídla rodinám pomoc v podobě podpory právě školní psycholožkou Vlaďkou. Nejčastější dotazy, se kterými se rodiče na Vlaďku obracely, jsme pro vás shrnuli:

Máme děti co nejvíce zaměstnat, nebo spíš nedělat nic a nechat je učit se životem?

Možná si kladete otázku, do jaké míry je v této situaci vůbec režim školy nutný držet. Možná propadáte už dávno zoufalství v důsledku všech těch rolí, ve kterých jste se neplánovaně ocitli a nemáte přitom kapacitu dělat cokoliv, co se školy týče. A možná už jste si dávno vytvořili režim, který vám vyhovuje. Obecně platí, že určitá forma režimu je v době krize velmi důležitá pro nás všechny. Jasnější režim například snižuje pocit nejistoty, kterou vzniklá situace a s ní související změny přináší.Každý, kdo má v době krize nějakou roli, se s krizí lépe vyrovná. Pro někoho je to role pracovní, školní anebo třeba dobrovolnická. Pokud to lze, zkuste vstávat v pracovním týdnu přibližně ve stejnou dobu, rozdělte si s dětmi čas na - školu (online výuka/učení)/ práci, „kroužky a sport“ (možná jen indoorový), ale také volný čas či pomoc v domácnosti. Možná, že se tyto časy budou občas prolínat, měnit v průběhu dne v závislosti na okolnostech a vy zjistíte, že místo vaření vlastně děláte chemii. To nevadí, důležité je, že s těmito aktivitami prostě nějak počítáte a zkoušíte je naplánovat spolu s dětmi. Zkuste také spolu s dětmi plánování aktivit pojmout zábavně a pojmenujte je třeba hravou formou. Tato technika dětem i vám může pomoci se na ně těšit a motivačně si je ukotvit. Snáze se vám může například realizovat plán, kde máte aktivitu nazvanou Prozkoumání tvarů Minecraft světa než hodina geometrie.
Na konci dne/týdne můžete vyhodnotit, co šlo stihnout, co ne a plány přehodnotit, osvěžit apod. Nezapomínejte přitom na sebe, svůj volný čas také právě aktivity, které přinesl život.

Jak dítěti vysvětlit, proč teď nemůže za kamarády nebo alespoň za babičkou a dědou?

Možná tuto otázku slyšíte několikrát denně a možná jste si důvody s dětmi vysvětlili a neptají se. To ovšem neznamená, že dětem sociální kontakt nechybí, právě naopak. Pokud to lze, zprostředkujte dětem komunikaci po telefonu či jiných internetových kanálech s jejich vrstevníky, ale i prarodiči (myslete na tento čas v harmonogramu dne). Škola vám v tomto může pomoci právě online setkáními, které mohou být zacíleny někdy i jen na sociální kontakt, sdílení zážitků a podpory jeden druhému. Podpořit děti můžete i tím, že si s nimi vyhradíte čas na povídání či hraní, které dokáže přirozeně pomoci ventilovat pocity a podpořit vztahy.

Máme s dětmi probírat, co se venku děje, nebo raději ne?

Možná se to nezdá, ale i ty nejmenší děti vnímají neklid dospělých, které celospolečenská situace přináší. Povídejme si s dětmi o současné situaci, samozřejmě na úrovni jejich věku. Můžete jim pomoci být aktivní a pomáhat těm, co to potřebují (třeba šitím roušek), můžete společně hledat i pozitiva (konečně můžeme vyklidit garáž či skříň anebo si zahrát monopoly). A můžete si povídat o tom, co každý z nás potřebuje, aby se cítil dobře.

Jak se doma z toho všeho nezbláznit?

Mysleme na psychohygienu všech členů domácnosti. Pokud to lze, rozdělte si role (například dopoledne tráví s dětmi jeden rodič, odpoledne druhý), vytvořte si možnost alespoň krátký čas strávit v soukromí, stačí i pár minut. Domluvte se na pravidlech společně s dětmi – na dveře například dejte ceduli „nechodit, relaxace“. Myslete také na to, že i vaše hranice pomohou dětem cítit se jistěji – řekněte dětem ráno i vy svůj harmonogram (anebo jej mějte společně zapsaný na viditelném papíře), aby věděly, že v nějakém čase  sice pracujete, ale mohou za vámi, v jiném však telefonujete a potřebujete úplný klid.

Naše dítě se začalo chovat jinak. Je v pořádku? Jak to poznám?

Děti ale i dospělí reagují na krizi, změny v režimu a omezení, která situace přináší, různými pocity. U někoho je to úzkost, strach, panika, agrese, ale někdy jenom časté podráždění, nejistota či nervozita. Děti dost často neumí své pocity popsat a cítí se tak ještě zmateněji než my. Některé mohou křičet, nadávat anebo se stahovat více do sebe. Důležité je, abychom jim dali prostor vyventilovat tyto přirozeně vzniklé emoce - slovně, fyzicky (sportem, procházkou, bušením do polštáře) a pochopením. Namísto „Neboj.“ anebo „Nevztekej se.“ je vhodnější říct „Je v pořádku, že tě to štve.” “I já to tak někdy cítím“..nebo „I dospěláci se teď bojí“. „Taky jsem nic takového nezažil/a, ale spolu to zvládneme.”

Co s tím, když se mému dítěti nedaří zapojovat do nového způsobu výuky?

Nejprve je potřeba zjistit, proč to tak je. Má dítě dostatek informací a umí je dobře rozplánovat v průběhu dne? Potřebuje pomoci s technikou, internetem či instrukcemi od učitele? Nebo zažívá ostych či strach před kamerami? Online nástroje mohou být výbornou příležitostí se naučit dovednosti, které bychom za normálních okolností nepoznaly. Jsou dokonce děti, které se v běžném sociálním kontaktu cítí nejistě, a díky prostředí internetu se začnou projevovat sebevědoměji a spokojeněji. Některým dětem ovšem online forma komunikace nevyhovuje. S těmi je potřeba mít trpělivost, netlačit na ně, umožňovat jim přestávky od koukání do monitoru. Tyto děti potřebují slyšet, že je určitá míra ostychu a nejistoty normální i u dospělých. Některé potřebují ubezpečit, že nejsou nahrávány. Děti můžeme postupně navykat na online média i v bezpečí rodiny - mohou se propojit třeba s rodinnými příslušníky mimo školní vyučování a zkusit si zahrát online hru anebo kvíz. Mohou se tak přirozeně učit hrou a pozorováním dospělých, jak se v tomto novém prostředí pohybovat.